Arabský plnokrevník

Arabské plnokrevné klisny v našem chovu:



Když jsem se rozhodla pro příliv arabské krve do našeho chovu, okolí si myslelo, že jsem zešílela. Bez přehánění. Bez ladu a skladu mi bylo vysvětlováno, jaká je to příšerná kombinace, ať se podívám na toho a toho vedle do vesnice, co je to za zvíře. Vyslechla jsem si hrůzostrašné historky všemožných úrazů a nehod. Ale jelikož jsem od přírody člověk nedůvěřivý vyprávěním jedna paní povídala a ráda pátrám po zdrojích, pátrala jsem.

"Aha, svině arabská říkáš?! Huculo-arab, nebo cosi? A po jakém hřebci? Že bychom se podívali, co je to za rodinu, takový zabíječ jezdeckých snažilů."

Dotazovaný něco nesouvisle zamumlá... že neví přesně. V dokladech to kůň neměl, otec neznámý, ale určitě to byl arab! (Publikum usuzuje podle vytřeštěných očí koně a mírně ušlechtilejší hlavy, než mají místní poníci).

"A ty další koně, co jsi o nich vyprávěl? Po jakém jsou arabském hřebci?"

A tak se po mnoha a mnoha dotazech dostaneme k tomu, že vlastně nikdo přesně neví, něco nelicentovaného tehdy na klisny vlezlo, připouštělo to zadarmo nebo za flašku rumu... a dostáváme se k chovu všeobecně a k tomu, jak se někdy na ty mimořádné koně, což plnokrevní arabové bezpochyby jsou, dívá okolí nezaslouženě s despektem, a jak lze najít mimořádné plemenné hřebce, kteří budou produkovat potomstvo absolutně jiných kvalit.

I kvůli profesi psychoterapeuta jsem přesvědčená, že vrozené dispozice nic nepřemůže. Pokud je někdo těžký neurotik, systematickou prací se utuží a zlepší, ale je to celoživotní boj. A obtíže s tím budou mít i jeho potomci, ať se bavíme o dětech nebo koních. A kde jinde, než společným životem, společným dobrodružstvím, kdy svěřujete sebe nebo svoje děti partnerovi o váze půl tuny a jeho úsudku, ochotě, charakteru, poznáte a oceníte, že zátěž vydrží. Že zabere až za hranice svých sil, že Vás podpoří za cenu vlastní bolesti a nepohodě. Že Vám s laskavostí znovu a znovu odpustí. Nezhroutí se, nechá si vysvětlit. Nabídne řešení, i když nebude chápat...

Proto i když to stojí roky pátrání a vydání se jinou cestou, než zrovna teď směřuje většina (je mnohem jednodušší vystavovat než jezdit), hledáme do chovu vždy koně z rodin, které byly úspěšné a šly zároveň oběma cestami - exteriéru, který nelze oddělit od zdraví (těžko můžete čekat u křivonožky, že nebude mít dřív nebo později v patologicky namáhaném pohybovém aparátu artrózu) a využití pod sedlem. U arabů je to podle mě obzvlášť důležité a jde to, najít kombinaci jezdecké výkonnosti (=stabilní nervové soustavy, využitelné i jinak než na vodění na vodítku:-) a exteriéru. Jak se svěřovala majitelka Pirandela, děda našeho plemenného hřebce, který dosáhl mezi teplokrevnými koňmi titulu Evropský skokový šampion, Francouzský národní skokový šampion, nikdy nebyl poražen koňmi z chovu, ze kterého pocházel, a málokterý teplokrevný kůň ho během sportovní kariéry porazil do stupně ST.:

"Pirandelo byl pro nás především domácím mazlíčkem a přítelem", vzpomíná Fanny Oldfield. "Byl předváděn Markem Gamlinem a vedl si dobře na výstavách, kde získal titul Supreme champion ve Walesu i titul vícešampiona hrabství South West. Startovali jsme i v jednodenní všestrannosti a ve všestrannosti v hrabství Gloucester. Pamatuji, že jsem se s Pirandelem účastnila skokových tréninků pod dohledem mezinárodního závodníka a trenéra olympijských skokových jezdců. Když mě uviděl, jak jedu na malém, černém arabském hřebci, podíval se na mě s despektem a na rovinu mi řekl, že plýtvám časem. Přesto jsme absolvovali celou sérii tréninků a na jeho konci trenér uznal, že už dlouho neviděl tak dobře skákajícího hřebce. Byla jsem tak pyšná na svého malého arábka!