Drůbež

"Nepřirozené chovy hospodářských zvířat dosáhly právě v bateriových klecových chovech nosnic své nejhorší podoby. Kromě toho, že jsou nosnice chovány v neúnosných koncentracích, nejsou při jejich chovu respektovány jejich základní etologické potřeby. Slepice v bateriových klecích nemohou za celý život plně roztáhnout či protřepat křídla nebo si pročistit peří. Svůj asi roční život stráví vestoje na nakloněné drátěné podlážce bez jakékoli podestýlky, tedy bez možnosti hrabat, klovat, popelit se. Jejich prsty trpí chronickými poraněními, drápy jim přerůstají, kroutí se a lámou. V klecích nejsou ani hřady na noční odpočinek ani oddělená hnízda, kde by mohly v klidu snést vejce. Podle současných evropských zákonů smí být až pět slepic, každá s rozpětím křídel okolo 80 cm, natěsnáno do klece o ploše 550 cm2 (platí do r. 2012). To znamená, že na každého ptáka připadá životní prostor velikosti jedné strany telefonního seznamu. Je to podobné, jako kdybychom tři lidi odsoudili k životu v jedné telefonní budce. Nucený nedostatek pohybu vede u nosnic k extrémní křehkosti dlouhých kostí, takže když jsou nosnice nakonec vyskladňovány a převáženy na porážku, až 30% z nich při tom utrpí těžké zlomeniny."

(publikace Ing. Romany Šonkové, Welfare v ekologickém zemědělství - Šance pro lepší život hospodářských zvířat)

Chovu drůbeže, resp. slepic, jsme se dlouho vyhýbali. Prvním důvodem byla zkušenost z našeho prvního bydliště na vesnici. Bydleli jsme v malém domku na návsi, který měl společný dvorek s tetou. My jsme byli s Jardou jen dva, vedle ve stáji s námi bydleli dva koně. Sázela jsem kytky, zametali jsme a uklízeli. Realita ale byla jiná, protože každý rok tetě přijely ze slepčárny slepice, kolem třicítky holých podivných stvoření. A těm se špatně vysvětlovalo, že tady začíná naše polovina trávníku... Takže jsme měli slepičince všude, kytky nikde, slepice kompletně přehrabávali koním podestýlku a míchaly hnůj s čistou slámou. V závěru se přišli podívat až do kuchyně, co že se vaří k jídlu...

Když jsem na tohle po letech zapomněla a přestěhovali jsme se do Hradiště, hodně lidí se nás ptalo, proč slepice nemáme. První důvod jsem zase až tak zmiňovat nemusela, protože se nám zde objevila mnohem složitější překážka a tou jsou dravci. Několik jich bydlí na půdě. Několikrát týdně vídáme jiného, jak u nás na polích vybírá malé zajíčky, v noci ze staré jabloně na zahradě vylétají sovy... a známí k tomu přidají historky o tom, jak přišli o slepice oni. Tak si je přece nebudeme řídit jen na chvilku, než se u nás někdo naobědvá.

Ale v létě 2013 se věci změnily. Kamarádka si jela do slepičárny pro vynešené hybridky a já jsem jí poprosila, aby nám jich taky pár přivezla. Že je vyzkoušíme a uvidíme... Třeba budeme mít štěstí a přežijí. Už nechci chemická vejce s dobarvovaným žloutkem (výborná reportáž na TV Nova - jelikož se slepice z hal nedostanou celý život na sluníčko, do krmení se jim z kanystrů leje chemická sloučenina na dobarvení žloutků; pán vytáhl vzorkovnici žlutých barev, je libo tmavší nebo světlejší žloutky?!) ani výkrmové kuře z haly, na kterou máme výhled (a kterou znatelně cítíme...)!

Slepičky dorazily. Uzlíčky bez peří, se sněhově bílým hřebínkem, poprvé v životě na sluníčku. Absolutně hodná, hloupá stvoření, kterým bylo jedno, kde jsou a co se s nimi děje.

Po měsíci z nich byly opeřené, veliké slepice s rozptylem několika desítek metrů kolem farmy. Téměř celou krmnou dávku si našly venku sami, lovily i myší holátka. Popelily se pod stromy a roztahovaly křídla na sluníčku. Krásně snášely a běda, když jsem je zapomněla ráno otevřít, aby mohly vyrazit do světa - to byl nářek, vystrkujíc krky skrz dveře, až si odíraly peří. 

Je to zvláštní, jak si člověk zvykne na konvenční manipulaci se zvířaty a nějak se nemá čas pozastavit nad tím, jaký krátký život prožijí a zda by si chtěli případně vybrat...

Dnes máme slepice již mnoho měsíců. Jsme chovatelé začátečníci, ale zatím jsme nepřišli ani o jedinou. Postupně k naším červeným hybridkám přibylo hejno zlatých a stříbrných českých kropenek (CZK), původního českého plemene, které je zařazeno v genovém zdroji ČR. Kolekci doplňuje parádní CZK kohout Adolf, na kterém - já dítě drůbeže neznalé - mohu oči nechat.

Protože je jisté, že slepičky se stanou nedílnou součástí našeho hospodářství, začali jsme řešit i kurník. Náhoda tomu přála a podařilo se nám zakoupit zateplenou minibuňku, takže mají holky luxusní bydlení:-)

Drůbež se pohybuje volně po pastvinách na trávě, při enormní nepřízni počasí je pouštím jen na několik hodin, jinak jsou venku od svítání do tmy. Nikdy jsme nechtěli mít slepice v klasickém dvorkovém minivýběhu bez trávy. Sice tam rozdíl oproti kleci je, ale není to to, co v chovu hledáme.
Je to legrace je pozorovat, absolutně nechápu, jak je možné, že v klecích nepomřou z důvodu nemožnosti pohybu... Adolf je hlídá a hledá něco dobrého k snědku, což pravidelně hlásí zvláštním druhem kvokání. Oranžové hybridky na něj dbají stoprocentně, ihned se nadšeně hrnou, Adolf je pro ně ženich s velkým "Ž". Kropenky jsou jemné princezny. Moc nemají v porovnání s hybridkami šanci co se průbojnosti týče, ale jsou absolutně samostatné, nenápadné a relativně klidné. Když zapomenu zavřít na půdu, mladé slepice se baví tím, že vyhopsají po schodech a pak slétávají z půdy dolů. Vídám je si hrát, popelit se ve stínu stromů a mžourat s roztaženými křídly na poledním slunci. Celý den něco dělají, propátravájí terén, ochutnávají, reagují na Adolfovy pokusy o námluvy a přou se s kolegyněmi o nejlepší místo pod smrkem. I když není kvalita vajec jejich a kolegyň z plechových hal měřitelná, už jen jejich plnohodnotný život bez hrůz a bolesti pro nás smysl má...